O Berrym
O Berrym, aneb jak jsme k Berrymu přišli a on zase k nám
Dávná minulost…
Když jsem před téměř 11ti lety zvažovala jakého psíka si pořídit, prolétla mi hlavou myšlenka na dobrmana, to je pravda, ale nějak hodně rychle se zase vzdálila a já si jako svého druhého psa tenkrát vybrala zlatého retrívra. Po odchodu mého amerického kokříka Snoopyho, se kterým jsem se dlouho nemohla smířit, jsem měla představu o nějakém „větším“ plemeni. Spíš to měl být pes rodinný, nějaký milý mazlík a společník a právě v tu dobu jsem tedy dobrmana zavrhla. Vždyť přeci, kdo by se mazlil s dobrmanem, že? Kokřík byl mazlík a já v tom chtěla tak nějak pokračovat, takže bude to zlatý retrívr a bylo po starostech. V srpnu 1999 jsem si domů přivezla roztomiloučkou fenečku Anny. Byla papírová, ale mě ani nikdy nenapadlo chodit na nějaké výstavy, nebo snad skládat nějaké zkoušky. Dnes s odstupem času toho lituji… Nicméně s výběrem plemene jsem byla spokojená, protože jsem netušila, o co přicházím, když má volba tenkrát nepadla na dobrmana.
Zkušenosti s dobrmany…
To přítel Dan, ten dobrmany znal. Doma měli hned 2. Jednoho jako domácího psa, to byl Queen, a druhého jako psa hlídacího ve firmě, to byl Freddy. Kluci byli bráchové bez PP. S Queenem jsme časem seznámili mě i mojí Anny a od jisté doby z nich byla nerozlučná dvojka. Vůbec mi už dobrman nepřipadal tak ostrý a odměřený, naopak, Queeen byl obrovský mazel, snad ještě větší než Annynka. Užívali jsme si společné vycházky a výlety a oběma se to náramně líbilo, no vlastně nám všem.
Jednoho dne jsem se zrovna vracela ze školy, když v tom volal Dan, že Queen je nějaký špatný, jen leží na zahradě pod stromem a nehýbe se a nevnímá. Tušila jsem, že to nebude nic dobrého, v tu dobu mu bylo už skoro 13 let a to je přeci jen úctyhodný věk na psa, dobrmana obzvlášť. Myšlenkami jsem popoháněla vlak, ale ten jel jak zpomalený! Doma jsme Queena okamžitě naložili a jeli k veterináři. Udělal mu všemožná vyšetření a odběry krve, ze kterých jsme druhý den věděli, o co se jedná! Leukemie v posledním stádiu! Nebylo mu pomoci a jeho stav se prudce zhoršil, když už nemohl ani jíst ani pít, natož se snad hýbat, museli jsme něco udělat! Byl květen, venku krásně zpívali ptáci a sluníčko svítilo a Queen odešel tam za duhový most, kde už je mu teď dobře a nic ho netrápí. Jistě tam má plno ovocných stromů (hlavně jabloně a hrušně), ze kterých si trhá čerstvé ovoce, jak to vždycky dělal, když tu ještě byl. Za 14 dní po Quennovi musel odejít i Freddy, možná mu bylo bez bráchy smutno a možná chtěl zjistit, jestli je to tam za duhovým mostem lepší než tady… Zemřel na selhání ledvin.
Musí to být dobrman!!!
Smutek nás všech (celé rodiny i mě) se nedá ani popsat. Prostě odešli milovaní členové rodiny a s tím se člověk jen tak nesmíří! Ale co dělat? Ten den si pamatuju jako by to bylo včera… Chystala jsem se, že pojedu na jízdárnu a balila jsem si věci a přemýšlela o koních a vůbec o všem možném, když jsem jen matně zaznamenala, jak mi Dan říkal, ať se mrknu na nějaké inzeráty na štěňata. No jasně, a na jaký štěňata? Co si pořídíme? „Dobrmana přeci, musí to být dobrman, jen dobrman a PES.“ Mrkla jsem jen zběžně na net a do vyhledávače dala prostě a jednoduše „dobrman – štěňata na prodej“. Vyjely všemožné inzerce, takže jsem otevřela hned první, která mi padla do oka. Bylo tam 8 fotek – 4 hlavičky a 4 tělíčka černých miminek. Podle modré stužky na jednom z nich jsem intuitivně pochopila, že to bude asi kluk, mé hledání dospělo konce a já okamžitě volala na uvedené telefonní číslo. Na konci se ozval ženský hlas a já hned začala, jestli mají pejska a kdy si ho můžeme vyzvednout. Paní řekla, že pejska mají, ale že je momentálně s fenou na výstavě ve Vídni, jestli bych nemohla zavolat k večeru, že mi všechno řekne. Normálně bych se už asi k večeru neozvala a našla okamžitě jiný inzerát, ale vzhledem k nedostatku času a ke způsobu jak se mnou paní jednala – byla moc milá a zdála se mi, že má svá zvířata moc ráda a taky jezdí na výstavy a popřípadě bych mohla třeba někdy s ní, jsem k večeru volala znovu. Vysvětlila jsem jí hned, že máme zájem pouze o psa! Copak o to, pes by byl, avšak pouze jeden exemplář a zájemců hned několik! Dlouho jsme si povídali a já jsem věděla, že tohoto psa musíme mít. Čili jsem pro to udělala vše a paní tak říkajíc naslibovala „hory doly“ – že budeme cvičit a vystavovat a že se rozhodně nebude válet doma na gauči, neeee, to nikdy!!! V tu chvíli už jsem ho viděla doma na gauči, hi hi.
Na miminka jsme se byli podívat, jakože nezávazná návštěva… 3 holčičky byly úchvatné, hned se s námi mazlily, pes pozoroval nejprve z dostatečné vzdálenosti, ale potom přišel a mazlil se taky, nicméně po dobu, kterou on chtěl a pak si odešel zase, kam on chtěl… Nemůžu si pomoct, ale ten pes byla osobnost už od miminka. Daniel ho pronásledoval a chodil pořád za ním, vůbec ho nezajímaly ty roztomilé holčičky, které byly přeci taky na prodej! „Ne, opravdu ne, fenečku si nevezmeme… Ano jsou krásné a milé a všechno, ale jak vidíte, my chceme jen psa.“ Já osobně bych šla v tu chvíli do čehokoliv, co je miminko dobrmana… Štěňátka byla tak sladká. Domů jsme odjížděli s pocitem, že třeba toho psa nakonec získáme a ani nás nenapadlo, že by to tak nemuselo být a my museli hledat další inzeráty!!! Mám pocit, že ještě ten večer nám paní volala, že pejsek bude náš! A důvod? Bydlíme relativně blízko, psa uvidí, můžeme se navštěvovat, chceme cvičit i jezdit na výstavy, prostě ideální majitelé, nebo ne? Až na to, že my doopravdy chtěli hlavně kamaráda a nějaký výstavy a cvičák? Ani nás nehne… Jen co psa budeme mít, nehneme ani brvou, to byl náš plán! Doma probíhaly všechny přípravy na příchod nového člena a já jsem se ani náhodou neučila na zkoušku, kterou jsem už jednou neudělala a věděla jsem, jak moc je třeba se na statistiku učit! Neudělala jsem jí ani napodruhé, ale když mi řekli výsledek, tak mi to bylo vcelku jedno, protože jsem věděla, že si zítra jedem pro naše nové dobrmanní miminko a čekají nás prázdniny, kdy se budeme věnovat jen a jen jemu. Nějaká statistika snad počká do dalšího ročníku, nebo ne? A na potřetí se to opravdu povedlo!
A máme štěně… ale jak se bude jmenovat?
Přivezli jsme si to stvořeníčko domů a mysleli si, že bude jako smutný a hledat mámu a sourozence a ejhle… První, co udělal, když vstoupil do domu, bylo to, že okamžitě letěl k nejbližšímu gaučíku a šup předníma nožkama nahoru a protože to bylo dost vysoko, čekal, kdo ho tam jako vyšoupne celýho. Takže gaučík už má nového majitele, vlastně všechny gaučíky v domě od té doby mají... Ovšem psík nelenil a dál nám dával různými způsoby najevo, kdo by tu potenciálně mohl být pánem… Proč pořád jen psík…? On totiž milej zlatej neměl v tu dobu pořádné jméno, což mu ale evidentně vůbec nevadilo. Původně se měl jmenovat Burry, což jsme my jako budoucí majitelé a lidé mluvící anglicky (mající dokonce několik státnic a užívající jazyk denně) rozhodně nemohli dovolit!!! To burry = anglicky pohřbít, pohřbívat, pochovat, zakopat a jistě plno dalších významů (jako přídavné jméno), ale tenhle je dominantní! Takže jsme horentně přemýšleli, jak by se mohl jmenovat – nejlépe, aby jméno začínalo na B. Páníček Dan měl jasnou představu – ať se jmenuje, jak chce, budeme mu stejně říkat Seth, to si ostatně vždycky přál, tak proč si své přání nyní nesplnit, že? Jenže ono to není tak jednoduché. Paní chovatelka a další lidé, kteří se psy cvičí, nám toto jméno nakonec rozmluvili, prý kvůli cvičení, aby se mu to nepletlo. Jaký cvičení ale? Přeci my s ním cvičit nebudeme…no, možná jen nějaký ten základ, tak dobře, jméno je poněkud nevhodné! Popravdě řečeno – my vymýšleli o sto šest a nějak se nám nedařilo, čas tlačil a na plemenné knize bylo třeba jméno změnit co nejdříve… Jednoho rána tak horlivě přemýšlíme, že nás ani nenapadlo zkontrolovat štěndo na zahradě, kam jsme ho vypustili už před pěknou chvílí. Bylo tam ticho, tak jsme se šli podívat… A na druhém konci zahrady ten maličký sladce spinkal obklopen rozervanými letáky a novinami, které asi mezitím vybrakoval z poštovní schránky. Sbírali jsme letáky a shodou okolností mě napadlo se podívat, co že to vlastně tak nenávratně zničil a na kousku letáku bylo „Berry – elektro“ (nebo tak nějak). No jasně, vybral si jméno sám… Bude to Berry a hotovo, konec přemýšlení! Od té doby je to náš Berry. Mezitím dostal další jména jako např. Berousek, Beránek, Beroslav, Beranidlo, Berýsek, Berunka a snad milion dalších, nutno podotknout, že na všechna slyší! Co kdyby ho někdo náhodou volal se záměrem dát mu něco dobrýho na zub a on by zrovna neslyšel? Věčná škoda.
Výstavy a cvičení? Děkujeme, nemáme zájem…
Měli jsme doma našeho „novýho“ Berdíka, byl malinkej a k sežrání… Bylo léto a on neměl na práci nic jinýho než se věnovat nekonečným hrátkám se svou psí kamarádkou Annynkou, chodit s páníčky na prochajdy a mazlit se s nimi, kdykoliv se mu chtělo (a že se mu chtělo!!!).
Tak jednoho dne navrhla naše paní chovatelka (Maruška, celým jménem Marie Klvaňová), abychom s nimi jeli na výstavu do Maďarska. Oni tam jedou a berou svou fenu, tak se podíváme a vezmeme Berdu, jen do baby třídy, zkusit to! Docela se nám ta myšlenka i zalíbila, ale nepojedeme jen tak – bylo by hezké tam přeci něco předvést, psa v tom lepším případě. Začalo nám tedy nekonečné trénování na výstavy – předvedení v postoji i pohybu! Ono se řekne, natrénovat… Jenže není to vůbec legrace a zvlášť ne pro absolutní laiky v tomto oboru. Ujala jsem se toho já a následovaly dny, kdy jsem kvůli trénování nemohla ani rukama skoro hýbat, o odřených a rozkousaných prstech nemluvě! V pohybu nebyl problém, šlo jen o to, vysvětlit mu, že nesmí poskakovat jak blázen, ale hezky plynule (a hlavně ladně) klusat dokud nezastaví panička. A Berry jako chápavý dobrman tohle pochopil ihned! A jak to dopadlo v Maďarsku? Moje první předvedení psa v baby třídě měla být hračka, taková legrace a zábava. Hmm, takže dorazili jsme jen tak tak na minutu přesně, letěli jsme okamžitě do kruhu (co to je, jsem ani moc netušila, natož snad kde to je) a byli na řadě! V tuhle chvíli bychom si bez naší Marušky (a Míry) opravdu neporadili! Všechno nám ukázali, navedli a zařídili a teď už byla řada na mě a Berrym… Vedro bylo snad 40°C a slunce pražilo na totálně spražené místo, kde asi kdysi bývala tráva, nicméně Berryho zajímal jen banán, na který jsem ho lákala jednou rukou a druhou ho držela a rovnala. Myslela jsem, že se rozhodčí podívá a hotovo, ale tohle trvalo tak dobrých 25 minut a já už nemohla, celá od banánu, ruce už vypovídaly službu, ale Berda ten banán chtěl za každou cenu… Vylezla jsem z kruhu se slovy, že už se tam nikdy nevrátím, NIKDY! Jenže odpolední finále mě tak nějak lákalo, vždyť přeci proč se nesnažit a nezúročit ty týdny práce. Ano, nastoupili jsme a opět jsme se celí „zabanánovali“, ale už to nebylo tak nekonečné, ne ne – v tom zapálení do vystavování jsem ani nepostřehla, že je rozhodnuto a že se k nám blíží všichni rozhodčí a ukazují nám jedničku! Vyhráli jsme snad? Už to tak bylo, z publika se ozýval potlesk našich fanoušků a páníček k nám běžel (jakože na pomoc s pohárem a granulkami, co jsme vyhráli) a brečel dojetím! Bylo dobojováno a my strašně, ale opravdu strašně šťastní, že Berry vyhrál! Nějak nás to „nakoplo“ nebo co (hlavně tedy mě, paničku) a na výstavy už jsme pak jezdili víc a víc, vždyť proč ne, když je čas – je to docela dobrá zábava. Tímto jsme poznali ten „dobrmanní“ svět výstav více zblízka, abychom záhy zjistili, že není takový, jaký se na první pohled jeví. Je v něm snad ještě víc nenávisti, zloby a závisti než kdekoliv jinde, ale co se dá dělat, holt taková je zřejmě doba...
Dlouhodobě nemohlo zůstat jen u výstav, to je jasný! Když už něco děláme, budeme to dělat všechno, ne? Berry začal s páníčkem pomalu cvičit a učí se oba a to dodnes, těžko říct, kdo se učí víc a pro koho je který cvik víc nový. Úspěšně složili zkoušku BH a pokud čas dovolí, jistě ještě nějaké přibudou.
Konec šťastný…
Co říci závěrem? Dobrman je prostě senzační společník! Berry nám to dokazuje denně a svou lásku dává najevo různými způsoby, vždy ale naplno a zapálen pro věc! Je neuvěřitelný mazlíček, který miluje své pány natolik, že by ani na zlomek vteřiny neváhal položit za ně život okamžitě! Je s ním legrace a život s ním je prostě zase o něco lepší…
Tímto chceme moc a moc poděkovat naší paní chovatelce Marušce (i manželovi Mírovi), že prostě jsou a že nám to tenkrát s Berrym vyšlo J. Moc díků jí patří ještě za všestrannou péči o nás a nekonečné hodiny učení a trénování, které nám věnovala a stále věnuje. Je to úžasný člověk, který by pro dobrmany udělal vše na světě a to se vidí málokdy! Tak jen přání do blízké i vzdálené budoucnosti – „ať tu dobrmani s námi jsou a ještě dlouho budou“.
